Chodím si po světě, táhnu své břímě,
nutí mne držet se a žít střídmě.
Třináctá komnata zůstává zavřená,
před lidmi v okolí dělám si ramena.
Někdy však říkám si kdo břímě nadnese,
kdo mi to ulehčí a pravdu unese?
Pod maskou neznámou, za netem schován,
odhalím tajemství, lidem se oddám.
Když druhý tajemství špatně si vyloží,
břemeno zatěžká, ran hodně naloží.
U srdce zapíchá nadávka sprostá,
jsem nucen být v roli nechtěného hosta.
Zvedám se ze země, narovnám záda,
řeknu si, člověče, tohle se stává.
Očistím oděv svůj, zkouším to dál,
čeho bych dosáhl, kdybych se bál?
Občas však najde se človíček hodný,
vyslechne, pochopí, dá pohlazení slovní.
U srdce zahřejí slovíčka vlídná,
břemeno lehčí je, nejsem už špína.
Člověk je najednou pln velké síly,
překážky překoná za krátkou chvíli.
Svět je hned krásnější, svítá mi naděje,
že lidstvo rozum má, do pekla nespěje.
Světem si břemeno táhám stále dál,
já si ho nevybral, kdo mi ho dal?
Už se ho nezbavím, nikdo neumí ho sundat,
žiju však dobře si, nemá cenu plakat.
Zpět
